DP 28

DP28 aneb "sovětský gramofon"

Kulomet DP28 aneb „sovětský gramofon“.

Konstruktérem tohoto proslulého kulometu byl důstojník Rudé armády Vasilij Aleksejevič Děgtjarjov. Práci na svém kulometu zahájil v roce 1924. Po třech letech vývoje byla zbraň v roce 1927 přijata do výzbroje Rudé armády pod označením DP27(pulemjot Děktjarjova pěchotnyj). První větší série kulometů „Děktjarjova“ však začaly opouštět výrobní závody až v roce 1928 a pro kulomet se proto vžilo označení DP28. Vedle pěchotní varianty tohoto kulometu byla vyvinuta i varianta určená pro použití v obrněných vozidlech DT(pulemjot Děktjarjova tankovyj). Ta se od DP lišila především jinou (kovovou) pažbou a odlišným zásobníkem. Ten měl sice menší průměr než standardní zásobníky DP, ale byl vyšší a měl kapacitu 63 nábojů. Kulomety DT byly používány jako kulometná výzbroj legendárních tanků T34. Méně rozšířenou variantou byl letecký kulomet DA (pulemjot Děktjarjova aviacionnyj) letecký kulomet DA, který používal stejný zásobník jako varianta DT. Kulomety DA se montovaly například do Polikarpovů Po-2 či bombardérů TupolevTB-3.Všechny tři varianty však používaly shodný závěrový mechanizmus a také stejnou munici(7,62x54R). Do konce války bylo vyrobeno téměř 800 000 kulometů DP. Od roku 1943 byla vyráběna také modernizovaná varianta kulometu DP pod označením DPM. Modernizace odstranila některé slabiny kulometu DP. V první řadě se přesunula do pouzdra závěru vratná pružina umístěná u DP pod hlavní. Díky přenosu tepla z hlavně se na svém původním místě při intenzivnější střelbě pružina přehřívala a měnila své vlastnosti (někdy i praskla). Dále byla u DPM přemístěna a zesílena dvojnožka a změněn by l i tvar pažby. Kulomet však i nadále používal původní diskový zásobník, díky němuž si od vojáků vysloužil přezdívku „gramofon“. Tyto zásobníky však příliš nevynikaly spolehlivostí a navíc byly dost neskladné a obtížně se plnily. Problém se zásobníky vyřešil až v roce 1946 příchod kulometu RP-46 (rotnyj pulemjot), který sice konstrukčně přímo vycházel z kulometu DPM, ale byl zásobován kovovým nábojovým pásem na 250 nábojů. Po výměně podávacího zařízení však mohl používat také zásobníky DP/DPM.

Ve srovnání s kulometem Maxim 1910, před příchodem DP nejrozšířenějším typem kulometu v Rudé armádě, byl DP 28 nesrovnatelně mobilnější. Přeci jen mezi 64,5(bez 3kg chladící kapaliny) a 9 kg je značný rozdíl. Přesto však není DP 28 svou hmotností ani svými rozměry žádný drobeček, byť by to tak při pohledu na zbraň bez zásobníku mohlo vypadat. Mechanizmus zbraně pracuje na osvědčeném principu odběru prachových plynů z hlavně. Dutý píst je našroubován na pístnici a je tak pevně spojen s nosičem závorníku. V okamžiku výstřelu dosedá píst na plynový nástavec umístěný na spodní straně hlavně. Hlaveň lze sice vyměnit, ale v praxi se prý tato možnost příliš nevyužívala. Závěr je uzamykán dvojicí kyvných závor umístěných po stranách závorníku. Kulomet střílí z otevřeného závěru. Toto řešení odstranilo nebezpečí samozápalu střeliva při přehřáté hlavni a má také pozitivní vliv na její chlazení. Vývrt hlavně a nábojová komora jsou chromovány z důvodu zvýšení životnosti hlavně. Mířidla se skládají z výškově a stranově regulovatelné mušky a klapkového stavitelného hledí. Stupnice hledí je odstupňována po stovkách metrů v rozsahu od 100m do 1500m.Součástí základny hledí je velký hmatník záchytu zásobníku. Na horní straně pouzdra závěru je umístěno šoupátko, kterým je možné při transportu zakrýt otvor pro vývodky zásobníku a zamezit tak vnikání nečistot do prostoru závěru. Za lučíkem, na spodní straně spušťadla je umístěno tlačítko automatické pojistky blokující pohyb spouště. Jiná pojistka na zbrani není. Chybí i přeřazovač a tudíž i možnost střelby jednotlivými ranami.

Střelba z „Děktjarjova“ je díky jeho hmotnosti celkem pohodová. Zpětný ráz je měkký a mírný. Vzhledem k tomu, že se napínací páka při střelbě pohybuje, je třeba si dát pozor na polohu nestřílející ruky. Výměna zásobníku není úplně snadná, ale vycvičený střelec ji může zvládnout poměrně rychle. Horší je to s plněním zásobníků. To je činnost v každém případě zdlouhavá. Zásobníky jsou také poměrně těžké a neskladné. Další slabinou zbraně je dvojnožka. Ta je pro střelbu vleže příliš vysoká, a proto je střelba v této poloze dost nepohodlná. Dvojnožka také není ve své pracovní poloze nijak jištěna a je proto nutné táhnout při střelbě zbraň k sobě. Kulomet má také díky rozměrnému zásobníku snahu se překlápět na bok. Na všechny tyto neduhy si však rychle zvyknete. Velkým plusem u této zbraně je její jednoduchost a nenáročnost na obsluhu. Z kulometu jsme vystříleli několik set ran s minimem závad. Vzhledem k tomu, že se jednalo vždy o nepodání náboje do komory, přisuzujeme tyto závady jednomu konkrétnímu zásobníku. Se zbylými pěti zásobníky fungoval kulomet bezchybně. Díky své hmotnosti a poměrně nízké kadenci je DP28 při střelbě dobře kontrolovatelný. Při střelbě se občas stávalo, že po uvolnění spouště vystřelil kulomet ještě jednu či dvě rány. Takže je při střelbě nutné počítat s určitým „doběhem“. Při výběru zásobníků je třeba zkontrolovat, zda jsou v dané zbrani použitelné. Některé napohled identické zásobníky určené pro modernizovanou variantu DPM mají širší vývodky a v DP je proto nelze bez úpravy použít. V několika článcích jsem se dočetl, že se hlavně kulometu DP díky jeho nízké kadenci při střelbě příliš nezahřívají. To však z vlastní zkušenosti nemohu potvrdit. Přestože jsme z kulometu stříleli při teplotě vzduchu mírně pod bodem mrazu, tak se již po pěti vystřílených zásobnících hlaveň ohřála natolik, že jsme si na ní mohli bez problému uvařit bramboračku. Nicméně střelba z kulometu DP 28 pro nás byla nezapomenutelným zážitkem a doufáme, že si ji ještě někdy zopakujeme.

Aktuálně (únor 2014) jsme kulomety DP28 našli pouze v nabídce pražské firmy BVS.